Pamatuješ si na Moniku? Napiš sem formou komentáře vzkaz, přání nebo kondolenci.
7 odpovědí na “Vzkazy”
Hana Fábry za Monikou Bertovou
Budeme takí malí ako Vatikán?“ Ozval sa neisto Monikin hlas na stretnutí redakčnej rady Atribútu g/l, na ktorom sme dávali dokopy tému Vatikánskej zmluvy so Slovenskou republikou. Nevedeli sme vymyslieť nič výstižné, krátke, názorovo jasne vyhranené, čo by tému čísla charakterizovalo. A potom prišiel ten Monikin nápad. Tichý, akoby si neverila, že aj ona môže vymyslieť niečo geniálne. Vtedy som definitívne pochopila, že mám v redakcii Atribútu (ďalší) diamant.
Vždy, keď sme nad niečím v redakcii tuho dumali, Vanda bola tá, ktorá najviac analyzovala, a Monika bola tá, ktorá často dokázala naše dišputy stmeliť do niečoho, čo dávalo zmysel a bolo prekvapujúco jasné a čisté. Také ako Monika.
Som nekonečne poctená, že som mohla Moniku v živote stretnúť. A až teraz doceňujem chvíle, dnes už viem, že posledné, ktoré sme spolu strávili na Pohode, kam som ju vytiahla, lebo veľmi chcela, aby sme pokecali a stihli… stihli muziku, dobré baby – a len tak spolu po rokoch pobudnúť.
Nemôžem tomu uveriť, Monika, aj keď viem, že už vtedy to nebolo dobré… Moja milá priateľka, vieš, že tak ako Ty, ani ja nie som na frázy, tak ver, že týchto pár slov mi ide naozaj zo srdca. Nikdy nezabudnem na tvoj zázračný vklad do našej teplej práce a do môjho života. Verím, že si to vždy vedela. Alebo aspoň neisto tušila…
Monik, sme stále takí malí ako Vatikán, ale aj vďaka Tebe o tom vieme a stále sa pokúšame s tým pohnúť. Veľká vďaka, že si tu bola práve s nami. (A ak by náhodou bolo nejaké nebo, pozdravuj Ivana Požgaia a užívajte si tam konečne pokojné dni. A keby tam bola nuda, zbehnite dole:))
Monika našla som Ta, žial neskoro, už nepokecáme ako sme sa mali celý ten čas čo sme sa nevideli, nenahovoríš ma na fotenie…
Stratila si sa z očí, z Bratislavy kde sme sa spoznali. Boli to bláznivé chvíle, na ktoré rada spomínam. Tých pár bláznivých chvíl, foto z veselého fotenia mi Ta budú pripomínať.
Tak sa maj a pozdravuj tam hore.
Moni, je mi moc líto, že už Ti neukážu svého synka. Gratulace k jeho narození a přání zdraví pro naši rodinu bylo to poslední, cos napsala na diskuzní fórum, kde jsme se poznaly. To bylo pro Tebe vždycky typické – přesto, že jsi sama měla velké problémy, šířila jsi optimismus a pohodu. Moc Ti za to děkuji, měla jsem Tě opravdu ráda. Děkuji za toleranci, za laskavost, za úsměv, za povzbuzení, za všechna setkání. Budu na Tebe vzpomínat v modlitbě.
Monika,
nestihli sme naše dlho plánované stretnutie… nepočkala si na mňa, aby sme ako za starých čias pokecali pri dobrej káve, jeden druhému sa vyrozprávali… Moja fatálna chyba..
Verím, že si teraz na lepšom mieste a prázdno, ktoré ostane v tomto svete, vyplnia spomienky nás, ktorí sme Ťa poznali a mali radi….
Fakt úplně na hovno.
To nejsou slova, která by při příležitostech, jako je tato, zaznívala příliš často. Přesto mě nenapadla žádná příhodnější, když jsem se dozvěděl, že Monika umřela.
Existují na tomto světě vzácní lidé, kteří dokážou ovlivnit náš osud a nasměrovat naše životy svou hlubokou moudrostí. Lidé, kteří nás inspirují svou neskonalou obětavostí, velkorysostí či dechberoucí štědrostí. S Monikou jsem měl to štěstí setkat se jen párkrát v životě – a mohu-li soudit z těch několika krátkých setkání, Monika s nejvyšší pravděpodobností nebyla jednou z těchto osob.
Zažil jsem ale, jak svou nenápadnou přítomností zásadně ovlivňovala uvažování a směřování lidí kolem sebe. Jak situaci, kterou by konsorcium psychologů rozebíralo několik let, rozetnula dokonale sedícím vtipem a najednou nebylo co řešit. Zažil jsem, jak dokázala změnit život druhého člověka jediným nečekaně prohozeným vulgarismem.
Chtěl bych jí za to poděkovat.
Znám moudré, obětavé, velkorysé a štědré lidi. Ale kromě Moniky neznám nikoho jiného, kdo by zachránil druhého člověka jedinou větou. A když umře člověk, který něco takového dokáže, tak je to fakt úplně, úplně, úplně na hovno.
Především za to, že jsi tu s námi všemi byla a prozářila naše životy zvláštním a neopakovatelným světlem. Světlem, které nepohasínalo ani ve chvílích, kdy byl jeho pramen značně oslaben. A také za energii, kterou jsi kolem sebe dokázala šířit, přestože to někdy vypadalo, že už ji nemáš kde brát. A přesto se člověk, který s Tebou byl, a nebylo mu nejlépe, dokázal najednou cítit zase mnohem příjemněji a lépe.
Za toto, jakož i všechno další, Ti patří velký dík.
Hana Fábry za Monikou Bertovou
Budeme takí malí ako Vatikán?“ Ozval sa neisto Monikin hlas na stretnutí redakčnej rady Atribútu g/l, na ktorom sme dávali dokopy tému Vatikánskej zmluvy so Slovenskou republikou. Nevedeli sme vymyslieť nič výstižné, krátke, názorovo jasne vyhranené, čo by tému čísla charakterizovalo. A potom prišiel ten Monikin nápad. Tichý, akoby si neverila, že aj ona môže vymyslieť niečo geniálne. Vtedy som definitívne pochopila, že mám v redakcii Atribútu (ďalší) diamant.
Vždy, keď sme nad niečím v redakcii tuho dumali, Vanda bola tá, ktorá najviac analyzovala, a Monika bola tá, ktorá často dokázala naše dišputy stmeliť do niečoho, čo dávalo zmysel a bolo prekvapujúco jasné a čisté. Také ako Monika.
Som nekonečne poctená, že som mohla Moniku v živote stretnúť. A až teraz doceňujem chvíle, dnes už viem, že posledné, ktoré sme spolu strávili na Pohode, kam som ju vytiahla, lebo veľmi chcela, aby sme pokecali a stihli… stihli muziku, dobré baby – a len tak spolu po rokoch pobudnúť.
Nemôžem tomu uveriť, Monika, aj keď viem, že už vtedy to nebolo dobré… Moja milá priateľka, vieš, že tak ako Ty, ani ja nie som na frázy, tak ver, že týchto pár slov mi ide naozaj zo srdca. Nikdy nezabudnem na tvoj zázračný vklad do našej teplej práce a do môjho života. Verím, že si to vždy vedela. Alebo aspoň neisto tušila…
Monik, sme stále takí malí ako Vatikán, ale aj vďaka Tebe o tom vieme a stále sa pokúšame s tým pohnúť. Veľká vďaka, že si tu bola práve s nami. (A ak by náhodou bolo nejaké nebo, pozdravuj Ivana Požgaia a užívajte si tam konečne pokojné dni. A keby tam bola nuda, zbehnite dole:))
Objíma Ťa Fanč
Monika našla som Ta, žial neskoro, už nepokecáme ako sme sa mali celý ten čas čo sme sa nevideli, nenahovoríš ma na fotenie…
Stratila si sa z očí, z Bratislavy kde sme sa spoznali. Boli to bláznivé chvíle, na ktoré rada spomínam. Tých pár bláznivých chvíl, foto z veselého fotenia mi Ta budú pripomínať.
Tak sa maj a pozdravuj tam hore.
Maja
Moni, je mi moc líto, že už Ti neukážu svého synka. Gratulace k jeho narození a přání zdraví pro naši rodinu bylo to poslední, cos napsala na diskuzní fórum, kde jsme se poznaly. To bylo pro Tebe vždycky typické – přesto, že jsi sama měla velké problémy, šířila jsi optimismus a pohodu. Moc Ti za to děkuji, měla jsem Tě opravdu ráda. Děkuji za toleranci, za laskavost, za úsměv, za povzbuzení, za všechna setkání. Budu na Tebe vzpomínat v modlitbě.
Monika,
nestihli sme naše dlho plánované stretnutie… nepočkala si na mňa, aby sme ako za starých čias pokecali pri dobrej káve, jeden druhému sa vyrozprávali… Moja fatálna chyba..
Verím, že si teraz na lepšom mieste a prázdno, ktoré ostane v tomto svete, vyplnia spomienky nás, ktorí sme Ťa poznali a mali radi….
Budeš mi chýbať…
Palo.
Fakt úplně na hovno.
To nejsou slova, která by při příležitostech, jako je tato, zaznívala příliš často. Přesto mě nenapadla žádná příhodnější, když jsem se dozvěděl, že Monika umřela.
Existují na tomto světě vzácní lidé, kteří dokážou ovlivnit náš osud a nasměrovat naše životy svou hlubokou moudrostí. Lidé, kteří nás inspirují svou neskonalou obětavostí, velkorysostí či dechberoucí štědrostí. S Monikou jsem měl to štěstí setkat se jen párkrát v životě – a mohu-li soudit z těch několika krátkých setkání, Monika s nejvyšší pravděpodobností nebyla jednou z těchto osob.
Zažil jsem ale, jak svou nenápadnou přítomností zásadně ovlivňovala uvažování a směřování lidí kolem sebe. Jak situaci, kterou by konsorcium psychologů rozebíralo několik let, rozetnula dokonale sedícím vtipem a najednou nebylo co řešit. Zažil jsem, jak dokázala změnit život druhého člověka jediným nečekaně prohozeným vulgarismem.
Chtěl bych jí za to poděkovat.
Znám moudré, obětavé, velkorysé a štědré lidi. Ale kromě Moniky neznám nikoho jiného, kdo by zachránil druhého člověka jedinou větou. A když umře člověk, který něco takového dokáže, tak je to fakt úplně, úplně, úplně na hovno.
Moniko,
děkuji za všechno.
Především za to, že jsi tu s námi všemi byla a prozářila naše životy zvláštním a neopakovatelným světlem. Světlem, které nepohasínalo ani ve chvílích, kdy byl jeho pramen značně oslaben. A také za energii, kterou jsi kolem sebe dokázala šířit, přestože to někdy vypadalo, že už ji nemáš kde brát. A přesto se člověk, který s Tebou byl, a nebylo mu nejlépe, dokázal najednou cítit zase mnohem příjemněji a lépe.
Za toto, jakož i všechno další, Ti patří velký dík.
Měj se ve Valhalle hezky.
Honza.
… Děkuji, že jsi mě dovolila Tě poznat. Děkuji za roky skvělého přátelství plné úsměvů i bohužel mraků bolesti. Bylo mě, Mony velkou CTÍ….